A když vstoupil do kláštera, tento Ing. Miloslav Jáchym, přijal jméno Radim. To je také pro jeho život typické. Možná ani polovička z vás, kteří jste tady, byste nevěděli, kdo to sv. Radim byl, že to byl bratr sv. Vojtěcha, bratr slavného bratra, který žil tak trošku v ústraní, třebaže byl biskupem. A jeho jméno je dost často dáváno. Je to takový osud našeho bratra Radima, že i on žil tak ve stínu.
Když jsme studovali za totality načerno teologií, tak on byl schopen vyučovat hned několik předmětů. Filosofii učil, dogmatiku, ale když jsem se dostal ke studiu morálky a měl jsem k tomu polská skripta a náš otec Alois polsky neuměl, tak on říkal klidně si to nastuduj, já se na to taky z té knížky podívám a vyzkouším tě z toho. Prostě, nebyl pro něho problém po nás udělat téměř všechno. A tak se stal takovou dost velkou jistotou pro nás, pro studenty. Často se stalo, že třeba otec Jan Bárta byl rozběhaný, přijeli jsme, sešli jsme se na studium a on nebyl doma a Radim to všechno dotáhl. A tak to bylo.
On nevyhledával nějakou možnost, jak by se mohl blýsknout, ale všechny ty úkoly, které na něho padly, pokorně přijímal. A to je velká jistota. Ještě mám před očima jedny exercicie. Slavný exercitátor nám je dával v době brutality a velice suverénně a krásně mluvil až do té doby, než se zjistilo, že dům je obklíčen policií a najednou už ta jistota přešla a tak bratři nabídli tomu knězi, že ho odvezou na nádraží, že je vidět, že s tím má těžkosti, a on přijal rád. A Radim ty exercicie dotáhl do konce v obklíčení.
Nebo ještě jedna taková událost z jeho života. To bylo spolu s otcem Bártou, ale Bárta byl starý kriminálník, kdežto Radim, ten se k tomu dostal až později, ale rád. Večer v pátek, než začalo naše sobotní studium na Perštýně, u garáže našeho domu byla přepadena nějaká žena, pokus o znásilnění. Sestra Květa, nynější generální představena (je tady? ano je.) volala na policií a ráno přijeli policajti, tedy veřejná bezpečnost, a my jsme chodili postupně na výslech. Jako když se ve škole chodilo k zubaři, tak vždycky někdo tam šel, oni zapisovali. A Bárta dole, Radim nahoře v tom domě na Perštýně pokračovali ve výkladech teologie. To bylo úžasné.
Pak přišla ta svoboda. Zažili jsme ji na cestě ze svatořečení Anežky. Jsme se vraceli z Říma a ve Vídni jsme slyšeli, že v Římě, že je takové přísloví, že v českých zemích nebude dobře, dokud Anežka nebude svatořečena. A na zpáteční cestě, tedy ve zprávách, jsme ve Vídni taky viděli, že jsou už nepokoje v Praze a tak jsme si říkali, že by tak rychle? A ono se tak všechno ukázalo, Pán Bůh to tak vedl.
A zase jeho přání bylo, když potom přišla ta normální doba pro církev, hlavně abych nebyl farářem. A bylo mu to dopřáno. Zase přijížděl do Vratislavic, kde byl vlastně tím farářem trvalý jáhen a on tady vystupoval jako výpomocný duchovní. Zase v té druhé řadě. A tak to vydrželo až do konce. Třebaže dělal sekretáře pro studia v naší provincii. Vydával texty. On mohl překládat skoro ze všech evropských jazyků. Tak zůstal takový v pozadí. A nakonec tak i zemřel. Ale pro nás nepřestával být vzorem vytrvalostí a takové jistoty, která nepochází z člověka. On neměl ve své povaze takovou nějakou suverenitu nebo jistotu.
Někdy i nás to až štvalo. On to tak nějak uměl nedat na sobě najevo. Třeba mě zkoušel z filosofie, kamenně se tvářil, a když jsem po půl hodině, propocený, domluvil, říká mi: „A to jsi myslel vážně?“ A když jsem řekl: „No ano“, řekl: „No to máš štěstí.“
To jenom jsem chtěl tak vzpomenout, protože, třebaže tato chvíle, jak říká otec biskup, je chvíli tiché víry, tak si myslím, že on, i když na to nevypadal, byl to člověk ponořený do vědy a studia. Stále seděl nad knihami, přesto měl svérázný smysl pro humor. Jednou jsem dostal k narozeninám jaspis nebo nějaký jiný polodrahokam, a tak jsem šel za ním a ptal jsem se ho, jestli je to vůbec možné, aby františkán měl polodrahokam, a on mně řekl, čti Poutníka. To je časopis, který se vydával v rámci františkánské rodiny. A v Rádiu Damián, takové slavné rubrice tohoto časopisu, se objevil ten dotaz. Může mít františkán polodrahokam? Draho je proti chudobě a polo je proti dokonalosti. A přitom to byla i hluboká pravda.
On to uměl tak říct, že jsme to dokázali přijmout a přitom nám bylo dobře. Věděli jsme, že stojí na naší straně. A vlastně i dnes ten dům, kde bydlí sestry na Perštýně, ještě za totality musel vysoudit. Po smrti otce Bárty, když to bylo všechno takové napjaté. A do všeho se pouštěl s velkou píli, připravenosti a vytrvalostí. Ale uměl si i nakonec udělat legraci i z těch policajtů. Když jsme se vrátili z Říma, když už to bylo takové nakloněné, a dostal ještě předvolání na výslech, tak odepsal. Jedu do Bratislavy, nejsem tady, jestli to bude ještě aktuální, jsem připraven na výslech. A aktuální to nebylo.
Taková ta jeho universalita, že bychom těžko soudili, jestli byl Čech nebo Slovák nebo Polák, protože on byl všude doma. Jenom ještě jedna úsměvná historka. V Polsku, on tedy mluvil velice dobře polsky, ale jeden takový starý polský bratr říká: „To je zajímavé, když poslouchám českou televizi, já nerozumím skoro ani slova, ale když tady otec mluví česky, já mu rozumím.“ Tak tolik jsem chtěl říct nad jeho rakví. Vidím, že vás to obveselilo, ale je dobře, abychom skutečně zůstali v té tiché víře a učili se v ní od tohoto našeho spolubratra, který zase vytváří mozaika bratra menšího. Každý je nějaký jiný a každý může přinést hodně požehnání do toho společenství, do kterého ho Pán Bůh povolal. Bratru Radimovi jsme vděčni za to, co přinesl on, a že to nepokazil. A prosíme ho, aby se za nás přimlouval, abychom to nepokazili ani my.
br. Antonín Klaret, zapsala Ing. Marcela Hrůzová
